něco na srdci. srdce na rukou. ruce za zády. na Blog.cz

pár maníků dělalo pokusy v poušti,

nevim proč, kdo ani kde

ale podstatný je, že nechali pár lidí v místě,

kde nebyl na horizontu žádnej viditelnej záchytnej bod,

a řekli, ať se snažej jít stále rovně..

mapovali to z vrtulníků a zjistili, že ve skutečnosti chodili v kruhu.

nějaká sebereflexe?

'Tell me your secrets and ask me your questions
Oh, let's to back to the start
Running in circles, coming up tails'

No.

Fascinuje mě, jakým mediálním šílenstvím se stal.

Líbat nohy jste mu mohli desítky let.

Teď se všichni tváříte, jak vás to hrozně zasáhlo.

Jasně, je to rána, ale posledních pár let se víc trápil, než žil.

Je to vysloužilej lev, kterej za nás bojoval a řval

a my mu to vracíme špatně.

Kdyby vláda vážně chtěla něco dobrýho udělat na jeho počest,

mohl by třeba Klaus rozpustit Poslaneckou sněmovnu

a nenechat dvě stovky totálních idiotů ovlivňovat život milionů lidí.

Aby se nemusel obracet v hrobě.

Aby se o něm mluvilo ne teď, ale za další desítky let.

Sere mě, že většina lidí netruchlí pro něho, ale pro ostatní. Nebo spíš pro sebe. Aby se necejtili blbě. Možná se mi to jenom zdá.

Bůh mu dej klid.

..when the music reminds me of someone.

Někdy vám minulost přivezou jako do márnice

a vy na ni koukáte, jak tam nehnutě leží a to, co z ní zbylo říká

Rozkládá se vám před očima a pod nosem

a štiplavě v něm doznívá.

Můžete se v ní začít hrabat a mít to z krku.

A nebo ji rozpitvávat nechcete, ale v tom případě ji musíte cítit.

Pod vámi, kolem, všude !

V sobě.

Nejsmutnější na celý týhle záležitosti je to, že pár tejdnů nebo měsíců zpátky ještě neexistovala.

Měli jste v hlavě její hrubou podobu, vysněnou vlastníma potřebama.

Byla budoucností.

Teď je to minulost.

A tohle vědět .. to hrozně bolí.

Někdy bych takovouhle rybičku potřebovala.

Vypsaná fixa o ní napsala skvělej text, kterej skoro nejde přečíst,

jenže v San Piego City umí číst každej, i slepej.

Po zdech, na dlaždicích chodníků, na pomalovaných oknech vlaků,

na dně sklenic vína nebo piv nebo třeba whisky.

Někdy mi je to líto, že bydlim tady a ne tam.

Protože tam "měřiče radostí maj vpravo rysky
až vybouchnou tak to znamená
že z minima je pořádný destroy"

ale tady je hovno.

Ty vole, lidi, vemte mě tam někdo.

V kapse pár stovek, krabičku cigaret..

chci mít taky svý akvárko a svuj balkon.

Prosim!

Nic víc. Jen tohle.

A i jen tohle je až moc.

Někdy člověk dospěje k bodu, ve kterým se dá říct Jo, tohle bylo daný nebo Přesně tak to mělo bejt nebo něco uplně jinýho, co nese stejnej obsah informující o jasnym důkazu, že osud je osud a člověk jen loutka.

Tyhle body jsou zpravidla spornější, než samotnej problém: Osud vs. Náhoda.

Záleží na nás, který z těch stovek bodů vyzdvihneme nad hlavu, aby lidi kolem viděli, že máme (dost síly) pravdu.

Čim víc jich je, tim větší je pravděpodobnost, že si vybereme alespoň jeden, kterýmu stačí dát přízvisko předem daná věc a pak ho nosit, mávat s nim ve vzduchu a tvářit se, že vy ste teď ten, kdo tahá za nitky.

Přetvářka je snadná zbraň. Až příliš snadná proti většině dnešních lidí, kteří vykazují spíše chování stáda ovcí.